MickeyStuma

Julius Fučík, po roce 1948, vystoupil z role obyčejného novináře a odbojáře jako klíčová až uměle vytvořená ikona komunistického režimu. Stal se mučedníkem a symbolem oddanosti Komunistické straně Československa (KSČ). Jeho zásluhy v odboji proti nacismu a tragická smrt byly zpropagovány jako ideální vzor socialistického hrdiny, který spojuje vlastenectví s bezvýhradnou loajalitou vůči Sovětskému svazu. Tento obraz Fučíka pečlivě podporovala státní propaganda a kulturní politika, která na jeho příběhu stavěla ideály boje, věrnosti a obětavosti. Speciálním příspěvkem k této konstrukci byla i filmová adaptace Fučíkova dětství, čímž se jednalo o projekt plně podporovaný režimem. Film byl nejen výrazem dobové herecké příležitosti pro čtrnáctiletého Filipa Renče do role Julka a sedmiletou Žanetu Fuchsovou do role jeho sestry, kteří dnes zřejmě na to nevzpomínají zrovna lichotivě, ale především byl nástrojem ideologické propagandy. A proto zcela cíleně v závěrečném prologu, namluveném charismatickým hlasem Vladimíra Ráže, zaznívá výrazná zmínka o Fučíkově nejslavnějším díle „Reportáž, psaná na oprátce“. Tento snímek i přes působivou poetiku vyzařuje jasnou oslavnou ideologii, která měla Fučíka zlidštit a představit jako vzor pro novou generaci. Tato snaha narazila na odpor i ze strany jeho nejbližších. Především vdova Gusta Fučíková se proti zkreslenému vykreslení svého muže ostře ohradila. Technicky jde o řemeslně kvalitně zpracovaný film, jaký dnes už málokdo dokáže natočit. Nicméně vliv normalizační doby jej obsahově znehodnotil politickou objednávkou. Dnešní diváci tento aspekt jasně vnímají a kriticky hodnotí. Ačkoli šlo původně o dětský film o životě a dobrodružství malého chlapce, dnes zůstává především jako důrazná ukázka, jak byla politická propaganda v 70. letech nenápadně vkládána i do filmů určených mládeži. Takový je obraz Fučíka v době, kdy se ideály režimu promítaly do umění s cílem formovat věrné občany, a to i za cenu zploštění lidskosti skutečných postav.