MickeyStuma

Totální chaos a pomalu se rozpadávající lidská psychika. Tak vypadá německá strana východní fronty očima režiséra Sama Peckinpaha. Jeho válečný snímek není hrdinským eposem, ale syrovým ponorem do reality, kde ideály dávno ustoupily pudu přežít. Už v době svého uvedení si vysloužil pověst jednoho z nejdrsnějších válečných filmů vůbec a zároveň rozdělil publikum. Pro některé byl až nepříjemně upřímný. Peckinpah totiž odmítá jednoduché škatulky. Jeho vojáci nejsou karikatury ani propagandistické figurky. Jsou to lidé lapení v mechanismu, který nemá smysl ani cíl. V centru dění stojí morální střet dvou světů. Cynického, ale profesionálního seržanta Steinera, který válku z hloubi duše nenávidí, a ambiciózního pruského aristokrata posedlého slávou a vyznamenáním v podobě Železného kříže. Jejich konflikt není jen osobní, ale symbolický. Střet reality s iluzí. Film se nevyhýbá brutalitě. Naopak ji ukazuje bez příkras a často až znepokojivě otevřeně. Některé scény tak mohou působit téměř nesnesitelně. Právě v nich se ale skrývá síla snímku. Nekompromisní pohled na to, jak válka deformuje charakter, ničí morálku a stírá rozdíly mezi „námi“ a „jimi“. Zatímco americké publikum přijalo film chladně a potřebovalo čas, aby jej docenilo, v Evropě se stal okamžitým fenoménem. Možná i proto, že nabízí nepatetický, lidský pohled na osudy německých vojáků. Bez glorifikace, ale s pochopením pro jejich bezvýchodnou situaci. Význam snímku později potvrdil i Quentin Tarantino, který jej označil za zásadní inspiraci pro svůj film „Hanebný pancharti“ (2009). Dnes tak Peckinpahovo dílo stojí jako nadčasová připomínka toho, že válka nemá hrdiny. Má jen přeživší.