MickeyStuma

Zapomeňme na ikonickou českou sci-fi komedii „Zítra vstanu a opařím se čajem“ (1977). Španělští tvůrci totiž dorazili s podobným námětem příběhu, který si s propletencem časových smyček pohrává s neuvěřitelnou lehkostí. Tento nezávislý, nízkorozpočtový snímek nabízí čerstvý důkaz o tom, že precizní scénář hravě strčí do kapsy stamilionové velkorozpočtové filmy i digitální efekty. Když je v rukách příběh, kde do sebe jednotlivé časové roviny zapadají přesně jako ozubená kolečka švýcarských hodinek, obří rozpočet jednoduše není potřeba. Režisér a scénárista Nacho Vigalondo si vzal celé dílo plně pod kontrolu a dokázal téměř nemožné. Přenesl komplexní žánrové téma časových paradoxů do komorního prostředí španělského venkova. Vystačil si přitom jen s hrstkou postav a naprosto minimálním množstvím rekvizit. Vigalondova režijní nápaditost buduje atmosféru, která diváky dokáže zaujmout a nenechá je odejít. Mistrně v ní proplétá motivy voyeurství, nebezpečné obsese a drobných lidských chyb, jež okamžitě spouštějí nezvratnou řetězovou reakci. Jedná se tedy o fascinující psychologickou hru, ve které se každá sekunda počítá. Podobně intenzivní thrillerový zážitek vytvořený s tak skromnými prostředky se dnes vidí už jen málokdy.