MickeyStuma

Polský sci-fi fénix, který mohl přepsat dějiny kinematografie. Kdyby vizionářský režisér Andrzej Żuławski, autor knižní předlohy, mohl v roce 1977 své životní dílo dokončit bez vnějších zásahů, dost možná by dnes sci-fi kánon vypadal úplně jinak. Jenže velkolepé natáčení se znelíbilo polskému komunistickému cenzorovi Januszemu Wilhelmihu. Ten v projektu spatřil nebezpečné jinotaje a vystavil mu nemilosrdnou stopku. Kulisy byly zničeny, kostýmy uzamčeny a projekt poslán k ledu. K rozdělanému torzu se režisér dokázal vrátit až po dlouhých jedenácti letech, v roce 1988. Chybějící klíčové scény, které už nebylo možné dotočit, nahradil syrovými záběry z tehdejšího současného Polska a vlastním podmanivým komentářem čteným mimo obraz. Když byl film v květnu 1988 konečně uveden na festivalu v Cannes, sklidil bouřlivé přijetí. Svět strnul před neobvyklým vizuálním šílenstvím a fascinující atmosférou. Żuławski stvořil bezprecedentní, barbarskou a zároveň futuristickou vizi, která do té doby neměla v žánru obdoby. Kamera Andrzeje Jaroszewicze ve filmu divoce rotuje, neustále se dere vpřed uprostřed fanatického davu a využívá širokoúhlý objektiv s charakteristickým, chladným namodralým nádechem. Tento vizuální styl byl okamžitě označen za revoluční. Postavy v tomto halucinogenním světě v podstatě nevedou běžné dialogy. Místo toho neustále propadají extatické hysterii a do kamery chrlí těžké, existenciální a hluboce filozofické monology o povaze božství, lidském utrpení a hranicích svobody. Pro běžného mainstreamového diváka jde tak o extrémně těžko stravitelný artikl. Sledovat tento film je nebývale vyčerpávající intelektuální i fyzický maraton. Pokud však divák zapojí svou mysl a přistoupí na režisérovu radikální hru, odměnou je hluboce podmanivý a uhrančivý zážitek. V době, kdy Hollywood skrze George Lucase a jeho „Star Wars“ (1977) proměňoval sci-fi v nablýskanou popcornovou pohádku plnou triků, se Żuławski nekompromisně vrátil k filozofickým a spirituálním kořenům žánru. Jeho vizi lze srovnat se sovětskými klenoty „Solaris“ (1972) a „Stalker“ (1979) režiséra Andreje Tarkovského. Polský tvůrce však do žánru vtiskl mnohem agresivnější, živelnější a temnější energii. Vzhledem k motivům mesiášství, náboženského fanatismu a zrodu nového kultu na cizí planetě má film až mrazivě blízko k filozofické hloubce Herbertovy Duny, kterou v roce 1984 zfilmoval David Lynch. Určité ozvuky této divoké divadelní estetiky a vizuálního experimentu bychom našli i v tehdejším Československu, konkrétně a nepřekvapivě v trezorovém snímku „Straka v hrsti“ (1983) režiséra Juraje Herze, byť tam artové pojetí směřovalo spíše k absurdní satiře. Ano, oba snímky měli stejný cenzurní osud. Při dnešním pohledu je polský snímek fenomenálním, dravým a těžko překonatelným triumfem polské kinematografie. Je to monumentální memento o síle umělecké vize, kterou nedokázala zlomit ani totalitní moc.