MickeyStuma

Snímek je pozoruhodným až delirantním mixem čistokrevného slasheru, nadpřirozena, telepatického hmyzu a dunivého heavy metalu. Jde o žánrovou kombinaci, která by v rukou jakéhokoli jiného tvůrce působila jako čiré, nesvéprávné šílenství. Pod taktovkou mistra se však z naprostého chaosu rodí hypnotická podívaná o dívce, jejíž vůle disponuje doslova smrtící silou. Snímek sice zřetelně parazituje na motivech slavnějších amerických předobrazů, například v mnoha ohledech připomene traumatizovanou středoškolačku z De Palmovy „Carrie“ (1976) či devítiletou Charlie z Kingova počinu „Ohnivé oči“ (1984), avšak současně si uchovává vlastní, nekompromisně snový rukopis. Na poměry italské hororové tradice je atmosféra až omamně fluidní. Kamera Romano Albaniho přesně ví, kdy uvíznout v drásavém detailu a kdy se chladně oddálit, čímž diváka bezpečně vtahuje do neklidného meziprostoru mezi realitou a noční můrou. Po technické stránce je tak film precizní a vizuálně uhrančivý, leč vypravěčsky fatálně klopýtá. Příčinná logika se zde ohýbá podle okamžitého rozmaru a vteřinový patos se často láme v nechtěnou sebeparodii. Bizarní scéna se šimpanzem svírajícím břitvu představuje absolutní vrchol scenáristické absurdity. Je to moment stejně groteskní jako fascinující. Dario Argento zjevně mířil k čisté hororové poezii, ale občas omylem skončil u laciného kabaretu. I přesto má toto dílo magnetický půvab. Je to dravá směs kýče, filmařské vášně a temné krásy, která navzdory všem racionálním výtkám přežívá. Ve své podstatě jde o čistokrevný italský brak, jenže o brak s duší a nepopíratelným stylem. Tedy o dílo, které se do divácké paměti zaryje hlouběji než leckterý „seriózní“, ale řemeslně sterilní horor současnosti.