MickeyStuma

Když se řekne superhrdinský film, většina z nás si představí nablýskané hollywoodské blockbustery s astronomickými rozpočty. Finsko se však rozhodlo přepsat filmovou mapu a poslalo do kin snímek, který vstoupil do historie jako vůbec první finský zářez v tomto žánru. Režisér Jesse Haaja stál před nelehkým úkolem. Dokázat, že i v drsných severských podmínkách a s kapesným místo rozpočtu lze stvořit ambiciózní podívanou. Výsledek? Vizuálně podmanivé dílo, které však fatálně selhává tam, kde by mělo diváka pevně držet. V oblasti scénáře a originality. Na to, jak viditelně nízkým rozpočtem produkce disponovala, vypadá film kupodivu překvapivě dobře. Kamera se doslova opájí temnou, neonovou estetikou a špinavá severská atmosféra dává vzpomenout na ty nejlepší komiksové crossovery. Vizuál balancuje někde na pomezí gothamského Batmana, nekompromisního Punishera a kultovní devadesátkové Vrány. Právě finanční tísni paradoxně vděčíme za největší plus celého filmu. Režisér byl nucen téměř úplně rezignovat na digitální triky (CGI). Jak se ukázalo, bylo to k obrovskému prospěchu věci. Snímek díky tomu netrpí oním unaveným digitálním smogem, kterým nás dnes a denně zahlcují americká studia. Akce vsází na stoprocentní fyzičnost, hektolitry krve a poctivou, klasickou kaskadérskou práci. Aby divák pod tíhou té vší deprese nezkolaboval, odlehčuje vážnost situací typicky suchý, cynický a černý finský humor, kterým tvůrci obdařili zejména záporné postavy. Zatímco oči diváka plesají, mozek dostává tvrdý direkt v podobě nesčíslněkrát ohrané dějové šablony. Příběh o muži, kterému bezcitná korporace vyvraždí milovanou rodinu, načež on navlékne koženou masku a vydá se na krvavou stezku pomsty, už dnes prostě nikoho nenadchne. Klišé střídá klišé, což ještě umocňuje nešťastné dávkování retrospektiv. Tyto neustálé návraty do minulosti mají sice vysvětlovat hrdinovu motivaci, ale struktuře filmu vyloženě škodí. Vražedné tempo kvůli nim drhne, dynamika mizí a v diváckém vědomí se začíná šířit nuda. Vyústění každé retrospektivy je totiž předvídatelné od samého začátku. Snaha o akční brutalitu a nekompromisní tón je sice znatelná, ale chybí jí jakýkoliv hlubší podtext, přesah nebo myšlenka, která by film posunula nad průměrnou béčkovou řežbu. Ve výsledku jde o vcelku zajímavý nízkorozpočtový pokus napodobit americký filmový komiks. Jako typický vigilante film s patřičně drsnou a krvavou atmosférou dokáže zaujmout. Ale ruku na srdce, hlavně tím, že pochází z Finska. Zda to stačí k diváckému kultu, ukáže až čas.