MickeyStuma

Na ruskou kinematografii posledních let je to úkaz naprosto nevídaný. Válečné drama režiséra Pavla Lungina vtrhlo do tamějších kin jako odjištěný granát a okamžitě vyvolalo obrovský společenský skandál. Zatímco vládní politici, armádní špičky a hlasité veteránské organizace film ostře odsuzovali za údajné přepisování historie, plivání na hroby padlých a dehonestaci sovětského vojáka, filmová kritika reagovala zcela opačně. Přijala snímek převážně pozitivně, s respektem a smířlivým pochopením pro režisérův záměr. Pavel Lungin totiž odmítl natočit další z řady nablýskaných, patosem prosáklých patriotických blockbusterů, které mají v divácích probouzet slepou hrdost. Vsadil na absolutní až dokumentární syrovost. Válka v jeho podání není sledem epických hrdinských činů doprovázených orchestrální hudbou, ale špinavou, únavnou a do morku kostí absurdní záležitostí. Válka v Lunginově podání zkrátka není přehlídkou hrdinství, ale chaosem plným strachu, kde se ideály rozpouštějí v prachu afghánských hor. Tomuto přístupu odpovídá i vykreslení samotných postav. Snímek ukazuje vyděšené mladé kluky, kteří vůbec netuší, co v drsných afghánských soutěskách vlastně pohledávají. Jejich jedinou denní modlitbou a motivací není splnění internacionální povinnosti, ale prostá touha přežít a vrátit se domů. Snímek tak radikálně vystupuje z řady dosavadní ruské produkce. Zcela v něm chybí agitační hesla, černobílé vidění světa a hlavně morální nadřazenost. Z hlediska klasické dramaturgie ale film naráží na limity. Scénář vznikal jako mozaika poskládaná z autentických vzpomínek přímých účastníků konfliktu, kvůli čemuž snímku chybí pevnější příběhová struktura nebo hlubší psychologický vývoj jednotlivých vojáků. A tak jsme svědky spíše epizodických výjevů z unavené pozdněsovětské éry. Právě v těchto detailech však tkví největší síla a zároveň kontroverze celého díla. Kamera neuhýbá pohledem a bez obalu ukazuje syrovou realitu. Sovětští vojáci zde kšeftují s místními pašeráky, rabují opuštěné vesnice a v momentech přepadení propadají paralyzujícímu strachu. Z politického pohledu současného Ruska je takový film pochopitelně obrovský problém. Nabourává totiž pracně budovaný mýtus o neomylné a čisté armádě. Lunginův snímek je však hluboce upřímný právě proto, že se tvůrci odmítli podřídit černobílé státní propagandě. A pro ruskou kinematografii je to jen dobře. Po letech ideologického sucha se konečně objevil originální, odvážný hlas, který se nebojí ukázat odvrácenou tvář dějin. Kde jinde by totiž divák dostal šanci spatřit pravdu zbavenou cenzorského pozlátka.