MickeyStuma

Kinematografie šedesátých let jako tavicí kotel odvahy? Svým způsobem ano. Československá nová vlna tehdy bořila jedno tabu za druhým, ale málokdo ví, že měla spadeno také na ryze západní styly. Typickým příkladem tohoto tvůrčího vzepětí je tento povídkový film, který vznikl podle literární předlohy Josefa Škvoreckého. Ten se tehdy vědomě vyhnul do té doby povinným, ideologicky zabarveným sociálním dramatům a místo nich naservíroval čistou intelektuální hru ve stylu klasických „agathovských“ záhad zamčeného pokoje. Ostatně, právě to je dokonce v jedné z povídek přímo zmíněno. Výsledkem je tedy snímek západního střihu, který na ploše tří povídek navíc ukazuje tři diametrálně odlišné režijní přístupy. První segment, který si vzal na starost režisér Ivo Novák, sází na přímočarost. Dějově je sice poměrně jednoduchý, ale jako klasická detektivní škola, kde jakoby vyšetřoval přímo Hercule Poirot, funguje vcelku dobře. Jediné, co příběhu sráží vaz, je neúprosná krátká stopáž. Povídka tak zkrátka nemá čas se nadechnout k pořádnému napětí. O poznání jistější ruku předvádí ve druhé povídce Ladislav Rychman. Ten v té době nebyl v žánru žádným nováčkem. Těžil ze zkušeností ze své prvotiny „Případ ještě nekončí“ (1957). Rychmanův styl je precizní, řemeslně zvládnutý a žánrově čistý. Skutečný autorský zlom však přichází s třetí povídkou v režii Jiřího Menzela. Jako by do filmu zničehonic vtrhl úplně jiný svět. Pro Menzela to byl teprve druhý režijní zářez od hrabalovské taktéž povídkové prvotiny „Perličky na dně“ (1965), přičemž, jak známo, hned následující rok natočil Oscarem oceněný snímek „Ostře sledované vlaky“ (1966). Menzel nepoužil typickou žánrovou šablonu a naopak celý koncept pojal s lehkostí, humorem a jemnou ironií. Navíc udělal geniální castingový tah. Před kameru poprvé v historii dotáhl bratry Petra a Matěje Formany. Tou největší trefou do černého ale byla volba hlavního vyšetřovatele. Škvorecký si pro roli melancholického poručíka Borůvky vyžádal Oldřicha Lipského. Ten Borůvku, kterému všichni přezdívají „Bublina“, obdařil neuvěřitelnou lidskostí, tragikomickým espritem a roztomilou roztržitostí. Tento ambiciózní pokus o český západní styl vznikl těsně před krutým rokem 1968, než nastupující normalizace všem svobodným tvůrcům zase utnula tipec. Dnes snímek funguje nejen jako ukázka své doby nesmírně zajímavého a koncepčně rozmanitého experimentu, ale především jako fascinující připomínka Menzelova rodícího se génia. Snímek, který by v žádném filmovém kalendáři neměl zapadnout prachem.