MickeyStuma

Představme si éru, kdy filmový divák seděl v kině jako před divadelním jevištěm. Kamera stála nehnutě na stativu, chladná a nezúčastněná, jako pouhý fixní pozorovatel děje. A pak přišel rok 1924, režisér Friedrich Wilhelm Murnau a tento jeho přelomový snímek. V ten moment se zrodil vizuální milník, který navždy změnil DNA světové kinematografie. Murnau, společně s geniálním kameramanem Karlem Freundem, totiž tehdy udělal revoluční krok. Odpoutal kameru z řetězů a rozpohyboval ji. Kamera náhle přestala být pasivním divákem a stala se dravým, aktivním vypravěčem. Prolétala hotelovými halami, fixovala se na postavy a poprvé v historii dokázala nahlédnout přímo do lidské duše. Na svou dobu naprosto šokující a dodnes úchvatná je sekvence, která brilantně vyobrazuje vnitřní psychický stav hlavního hrdiny. Když se nešťastný portýr opíjí a propadá se do hluboké deprese, kamera se začíná deformovat, rotovat a rozmazávat. Divák tak nepozoruje opilého muže, on prožívá jeho Delirium a vize spolu s ním. Díky této absolutní vizuální soběstačnosti dosáhl Murnau něčeho, co bylo v němé éře nevídané. Naprosté absence mezititulků. Snímek nepotřebuje vysvětlující texty ani přepsané dialogy. Obsahuje pouze jeden textový titulek na začátku a jeden na konci. Film se tímto radikálním gestem definitivně odstřihl od pupeční šňůry literatury či divadla. Dokázal, že je svébytným uměním, které k odvyprávění hlubokého lidského dramatu potřebuje pouze čistou sílu obrazu. Příběh stárnoucího hotelového portýra, který je kvůli svému věku zbaven svého milovaného zaměstnání a degradován na podřadnou práci, trefil v tehdejším výmarském Německu citlivý nerv. Pro národ unavený traumatem prohrané války a drtivou hyperinflací byla ztráta sociálního statusu a lidské důstojnosti extrémně živým a děsivým tématem. Jeho pracovní oděv nebyl jen tak obyčejný. Byl symbolem jeho identity. Pak se ale stalo něco, co se asi stát muselo. Na nátlak mocného studia UFA musel Murnau temné sociální drama zakončit absurdním, groteskně šťastným epilogem. A právě tento vynucený konec dodnes rozděluje diváky. Buď ho lze vnímat jako rafinovanou, kousavou ironii s uvědoměním, že v kruté realitě by byl konec daleko tragičtější, nebo jako hořké zklamání, kde bylo geniálně rozjeté drama obětováno na oltář komerčního diváka. Ať už je na to pohled jakýkoliv, tento snímek zůstává čistým triumfem německého realismu a směru Kammerspielfilmu. Dokázal organicky propojit hlubokou psychologickou sondu s tehdy nevídanými technickými inovacemi. Tento klenot režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua je zkrátka kinematografickým zjevením, které právem okupuje nejvyšší příčky Zlatého fondu světové kinematografie.