MickeyStuma

Představte si film tak zoufalý, že nad ním zlomili hůl i lidé, kteří ho sami stvořili. V pionýrských dobách raného zvukového filmu se v našich kinech odehrál pokus, který do dějin kinematografie vstoupil jako stoprocentní definice nezdaru. Finanční podvýživa projektu byla tak fatální, že producenti sáhli k paradoxnímu „úspornému“ řešení. Sbalili kufry a odjeli natáčet do francouzských ateliérů společnosti Gaumont v Nice. Aby toho nebylo málo, chudý rozpočet nutil herce k bizarním dvojrolím. Výsledek? Čiré filmařské utrpení, kterému nepomohl ani jiskřivý komediální talent skvělé Trudy Grosslichtové. Ta sice na plátně doslova září, ale sama na záchranu potápějící se lodi nestačila. Zápletka přitom slibovala klasickou ztřeštěnou komedii. Záměna zavazadel a pikantní nález dámského prádla v kufru upjatého profesora zoologie. Motiv, který světový film úspěšně recykloval ještě nesčíslněkrát. Jenže tady selhalo všechno. Scénář byl tak zoufale prázdný, že děj klouzal po povrchu bez jakékoliv dramatické váhy. Korunu všemu nasadil diletantský střih. Snímek zcela postrádal rytmus, vtipy padaly do ticha a humor balancoval na hraně laciné frašky a čisté divácké trapnosti. Film u tehdejšího publika propadl na celé čáře. A naprosto zaslouženě. Přesto by byla chyba tento kinematografický omyl definitivně vymazat z paměti. Dnešnímu divákovi totiž nabízí jeden nečekaný klenot ukrytý uprostřed filmu. Unikátní sekvence natáčená ze schodů Národního muzea směrem k tehdejšímu Wilsonovu (dnešnímu Hlavnímu) nádraží má totiž nevyčíslitelnou historickou hodnotu. Na pár vteřin se tak otevírá fascinující okno do 30. let. Pohled na místa, kde dnes pulzuje hlučná magistrála, a na tehdejší elegantní budovy po pravé straně, které už dávno pohltil čas. I ten nejhorší film tak nakonec dokázal napsat fascinující tečku. Stal se z něj unikátní stroj času.