MickeyStuma

Režisér Henri-Georges Clouzot, proslulý jako nekompromisní mistr klasického černobílého psychologického thrilleru, se v tomto snímku odvážně vydal zcela jiným směrem. Místo osvědčených postupů se nechal strhnout nastupující estetikou pop-artu, kinetického umění i atmosférou sexuální revoluce konce 60. let. Výsledkem bylo dílo, které tehdejší publikum nejen překvapilo, ale doslova rozdělilo. Motivy voyeurismu, dominance, submise či fetišistického fotografování spoutaných žen byly na svou dobu mimořádně provokativní a pro mnoho diváků až nepřijatelné. Snímku vyčítala samoúčelnost, prvoplánovaná provokace i údajná perverznost, protože stírá hranici mezi uměleckým zkoumáním lidské fascinace a pouhým voyeurismem. Clouzot však vytvořil především výjimečný vizuální experiment. Obraz zaplavují psychedelické barvy, optické iluze, kinetické objekty, rafinovaná hra světla, zrcadel i odvážné avantgardní kompozice, které dodnes působí hypnoticky a podmanivě. Film vstoupil do francouzských kin na podzim roku 1968, pouhých několik měsíců po bouřlivých studentských a dělnických protestech známých jako květen „68. V době, kdy společnost volala po skutečných politických a sociálních změnách, působil tento příběh zasazený do světa luxusních pařížských galerií jako obraz znuděné buržoazie utápějící se v dekadentních sexuálních hrách. Dnes už se na snímek pohlíží mnohem vstřícněji. Bývá označován za neprávem opomíjené dílo, jehož formální vytříbenost a obrazová opulence z něj činí fascinující filmový artefakt. Přesto si dodnes zachovává pověst náročného titulu, který nejvíce ocení diváci otevření experimentální kinematografii. Zajímavostí je také krátké objevení tehdy ještě neznámého Pierra Richarda, kterého lze zahlédnout hned v úvodu filmu.