MickeyStuma

Když film budoval světlé zítřky s úsměvem na rtech. Snímek, o kterém je řeč, představuje jeden z nejčistších, takřka laboratorních příkladů raného československého budovatelského filmu. Je to fascinující skanzen metody socialistického realismu v její nejkrystaličtější podobě. Zatímco v době premiéry jej dobová kritika i diváci přijímali s nekritickým nadšením jako zjevení nové epochy, dnešní optikou se na něj díváme spíše jako na úsměvnou kuriozitu, v níž se naivní optimismus potkává s nekompromisní státní propagandou. Na stříbrné plátno tehdy nevstoupil jen obraz skutečného hrdiny dneška, tedy uvědomělého dělníka v montérkách, ale celý film sloužil jako závazný manuál na radost. Cílem bylo ukázat, že kolektivní dřina není břímě, nýbrž vrcholná forma seberealizace. Práce zde není jen zdrojem obživy, ale přímo palivem pro motor lepších zítřků. Zápletka nás zavádí do strojírenské dílny, kde v kulisách plnění první pětiletky probíhá klasický mezigenerační střet. Na jedné straně stojí dravé mládí, nositelé pokroku a technických inovací. Na straně druhé pak najdeme starší dělnické figurky, které zpočátku k novotám vzhlížejí s nedůvěrou, aby nakonec pod vlivem kolektivu prošly zázračným přerodem v uvědomělé úderníky. Právě v tomto bodě snímek odhazuje masku pouhé zábavy a stává se instruktážním videem. Divákům v továrnách srozumitelně a zábavně vysvětloval, jak řešit osobní spory, jak milovat normy a proč je údernické hnutí jedinou cestou k osobnímu štěstí. Scénář vycházející z divadelní předlohy vsadil na autentičnost továrního prostředí, což mu dodalo nečekanou dynamiku. Je to paradox. Ačkoliv je celý děj vykonstruovaný a politicky vykalkulovaný, herečtí představitelé odvedli mistrnou práci. Dokázali svým postavám vtisknout lidskost, humor a jiskru, čímž i ty nejsušší politické proklamace udělali pro běžného smrtelníka stravitelnými. I dnes je tento film překvapivě shlédnutelný. Má v sobě neutuchající tempo, řemeslnou zručnost a živost, kterou mu mohou leckteré moderní snímky závidět. Pokud k němu současný divák přistoupí s vědomím, že jde o unikátní svědectví o své době, které nikoho neurazí, ale skvěle pobaví, čeká ho fascinující výlet do světa, kde byly stroje víc než lidé a úsměv povinnou součástí pracovního úrazu. Je to zkrátka mistrná ukázka řemesla ve službách ideologie, která na své zábavnosti neztratila ani po desetiletích.